Konec mládí

Dívala se přímo na mne. Nebylo pochyb, že to přijde právě teď. Mohlo jí být 17, delší blond vlasy, vstřícně a nevinně se usmívala. Ďábel si vybral tělo krásné dívky.

Mozek zuřivě vysílal: co nejdál od ní! Nohy mě ale samy dovedly přímo k jejímu trůnu. Rozpačitě jsem se zastavil v očekávání ortelu.

Nepřišlo to nějak brzo?

Pravda, zaznamenal jsem už několik náznaků. Nikdy z toho ale naštěstí nic nebylo. A stár jsi tak, jak se cítíš, že? Mně je tak... pětadvacet.

Tak proč už teď?

Podíval jsem se skrz okno do dálky, snad jsem vyhlížel zázrak. Nepřišel. Sklonil jsem zrak. Její rty se hýbaly, ale slovům jsem nerozuměl. 

Až ta poslední tři mi pronikla zvukovody k bubínku, rozvibrovala kladívko, kovadlinku a třmínek a z hlemýždě doputovala do mozku, který je zpracoval a zrovna v okamžiku, kdy s sebou tramvaj trhla, do paměti spolu s datem 11.1.2019 navždy zapsal: "Nechcete si sednout?"